BOI / Divadlo, Tančírna

ProFitArt uvádí BOI

Fúze tance, fyzického divadla a tradičních lidových písní z různých regionů Slovenska. Jak se z chlapce stává muž v dnešní postmoderní společnosti?

Každý mladý muž na své cestě životem hledá svůj vzor. Vzor, který mu pomůže nalézt jeho místo ve společnosti. Toto hledání není možná vědomé, ale je spíše vrozeným instinktem pozorování a napodobování. Zdá se to pro něj být těžkým úkolem, vzor totiž není přítomen. Muž/otec není doma, nemá čas, možná ani neexistuje. Což však přežití nepodmiňuje, protože jsou i jiné vzory, je matka, je žena, jsou přátelé a známí, existuje internet i jiná média. Vzorů je všude přece spousta.

Plní ale ta všeobecná očekávání? Očekávání o představě muže? „Pravého muže”? Jaký má vlastně být…? Kdo může zhodnotit, jestli se mu povedlo být pravým mužem?   

Kdysi byla silná tělesná schránka zárukou jistoty a stability, znakem, že se muž dokáže postarat o rodinu, byl totiž lovcem, bojovníkem i ochráncem. Jaké je ale dnes místo muže ve společnosti?

V současné společnosti se důležité téma iniciace mužství úplně vytrácí, přičemž právě dnes je otázka místa v rodině a společnosti mnohem naléhavějšími než kdysi. Nacházíme se totiž v období, kdy se rozpadá celý dosavadní tradiční systém.

V představení se objevují fragmenty tradičních rituálů nebo formy zasvěcení jako například rubání dříví, svatba, masturbace, odpoutání se od ňadra matky, tedy také vnitřní “boi” mezi novým a tím starým. Každý konec je novým začátkem a každý začátek cestou k novému konci.

Tvůrčí tým:

Režie: Matěj Matějka (SK/PL)

Choreografie: Martin Talaga (SK/CZ) a Matěj Matějka

Hudební aranžmá: Katarina Kalivodová (CZ/SK), Cécile da Costa (FR/CZ)

Účinkují: Martin Talaga, Katarina Kalivodová, Cécile da Costa (FR/CZ)

Light design: Karel Šimek, Janka Galkó (HU)

Scénografie a kostýmy: Agnieszka Pátá

Zvukový design: Andrey Shvetsov

Producent: ProFitArt

Koproducent: Experimentální prostor NoD, Záhrada (SK), Pro-Progressione (HU), Studio Matejka (PL).

Projekt podpořili:

Visegrad Fund, Hlavní město Praha, Česká Centra, The Grotowski Institute, Švandovo divadlo.

Vítězný projekt Esence tance 2014.

“Původní kultury se navzájem lišily ve všem možném – a nenaleznete na planetě ani jedinou, která by nevyvinula nějakou formu přechodových rituálů mezi dětstvím a dospělosti. Z tohohle hlediska je současné západní civilizace úplnou anomálií.”

Respekt Magazín, 26, Výchova kluků v Čechách, Kryštof a Lumír Kolíbalovi

Recenze:

“Tvůrci vystihli a velmi zřetelně interpretují pocity, které se odehrávají v mysli a těle adolescenta (včetně přítomnosti oidipovského archetypu a nezbytné autoerotiky) a kombinují je s “doslovně” pojatými situacemi. Boy – tanečník Martin Talaga – podstoupí nejokatější pseudorituály, které naše doba nabízí v podobě sprejerství, opilosti, diskotéky nebo lehké dívky. A do toho se míchá tradice společných rodinných večeří, zasnoubení, svatby. Jednoduché dudy, které hrdina zkoumá a jejichž prostřednictvím nabírá dech a hledá vlastní melodii, symbolizují prapůvodní vzor. Z jedné strany ho podporují nápěvy slovenských lidových písní a etnické bubnování, z druhé útočí módní angličtina nebo rap.”  Veronika Boušová, Divadelní noviny

„Martin Talaga není v zajetí dvou žen pasivní postavou. Procházíme spolu s ním několik fází mladého života, fází odpoutání a nových závazků. Na jedné straně je to vzdor matce, jejímu komandování, výčitkám i podstrojování – v inscenaci částečně figuruje mluvené slovo, takže některé výjevy jsou skutečně „jako ze života“, z úst obou žen mimo jiné slyšíme známé fráze o tom, co by měl umět a dělat „pravý muž“. V dospívajícím muži je ale i chlapec, který nechce matku ze svého života vytěsnit, a tak se třeba přidržuje její dlouhé pružné sukně. Obě ženy jsou oblečeny v černém, Katarina Kalivodová ztělesňuje přesně mateřský typ a Cécile da Costa svou subtilní konstitucí splňuje představu mladého děvčátka….Spojení lidové hudby a současného tance je funkční a jde skutečně o přirozené řešení, žádná násilná implementace folklóru tam, kam nepatří, ani citace v pohybu z celku nijak neční. Od počátku v této souvislosti zaujmou diváka dudy, které na scéně po celou dobu představení slouží jako rekvizita – pro choreografa jsou pojítkem tradičního a současného, jsou atributem, jehož se v závěru chopí a v posledních vteřinách začne na ně hrát. V tomto směru mohou také představovat onu dospělost, které se snažil po celou hodinu dosáhnout.“ Lucie Kocourková, Opera Plus